I když je tedy chov zvířete v bytě možný, je třeba vždy vážit konkrétní okolnosti jednotlivých případů, zájem pronajímatele, nájemce i dalších dotčených osob. Proto je v zákoníku zároveň formulováno pravidlo, které je zákonným limitem práva chovat v bytě zvíře: působí-li chov zvířete pronajímateli nebo ostatním obyvatelům domu obtíže nepřiměřené poměrům v domě. Takový chov je ze zákona zakázaný. Klíčovým je pojem „poměry v domě“.

Poměry v domě určují především věcné parametry: umístění domu (hustě osídlená lokalita, samota), typ bydlení (rodinný dům, bytový dům), velikost, vybavení a stav bytu (starší vs. nový byt, zařízený vs. nezařízený byt). Určující jsou však i osoby dům obývající: zkoumáme, kdo v domě bydlí (senioři, rodiny s dětmi), jaká se ustálila pravidla pro chov zvířat v domě (jaká zvířata jsou v domě aktuálně chována), není-li někdo ohrožen z důvodu alergie apod.

Obtíže mohou spočívat v čemkoli, co je průvodním jevem chovu určitého zvířete. Od hluku a zápachu, až po riziko, které je spojeno se ztrátou kontroly vlastníka nad zvířetem, a jeho únikem do společných prostor. Je zřejmé, že chov různých zvířat může vyvolávat různé obtíže. Proto je třeba brát v úvahu druh, velikost a počet zvířat (např. dvě dogy v garsonce vs. špic v garsonce), stejně jako přirozenost zvířete a způsob jeho chovu. Například chov králíka v ohrádce nepředstavuje problém, ale jeho volný pohyb po bytě může znamenat obtíže – i když není králík hlodavec, má hlodáky, a v jeho přirozenosti je neustále něco ohlodávat (tím trpí tapety, kabely, nábytek, dřevěné obložení nebo zárubně). Navíc si králíci značkují své teritorium, což může rovněž vést k poškození bytu. Na misku vah klademe též zvláštní potřeby nájemce (např. v případě chovu různých asistenčních zvířat).

Pro pronajímatele je důležitá odpověď na otázku, zda mohou ve smlouvě určitým způsobem konkretizovat zákonný zákaz chovu zvířat. Domnívám se, že lze-li dopředu s vysokou mírou pravděpodobnosti předvídat, že by určitý chov pronajímateli nebo ostatním obyvatelům domu působil obtíže nepřiměřené poměrům v domě, může na to nájemní smlouva reagovat a demonstrativním výčtem konkretizovat zákonný zákaz.

V nájemní smlouvě proto může být výslovně zakázán chov nebezpečných a jedovatých zvířat. To se netýká jen velkých zvířat (např. šelem), ale i těch malých. S chovem jedovatých pavouků, hadů, škorpiónů a jiných podobných exotických zvířat je spojeno riziko jejich úniku. Nachází-li se byt v domě s více byty, pročež jsou riziku úniku vystaveni i jiní lidé v domě, je takový chov zakázán.

Naopak, chov neškodných malých zvířat, která jsou držena v kleci či teráriu (např. drobné okrasné ptactvo, křečci, morčata, zakrslí králíci, nejedovatí hadi a ještěrky) zákon neomezuje; to platí i pro rybičky v akváriu. Samozřejmě mám na mysli jejich běžný počet, neboť i přemrštěný počet chovaných malých, neškodných zvířat může přesáhnout akceptovatelnou míru. Například u akvárií může problém spočívat v jejich počtu a váze, což souvisí s nosností podlahy/stropu a statikou budovy. Určité riziko spočívá též v možném úniku vody z akvária a vzniku škody; jelikož však není větší než v případě běžného vodovodního potrubí, nemůže být jen z tohoto důvodu akvárium zakázáno (spíše lze poukázat na řešení skrze pojištění).

Lze soudit, že nejčastější spory vznikají ohledně chovu psů. Je třeba opět připomenout, že každý případ je jedinečný a má svá specifika. Lze ale obecně soudit, že zákonný zákaz se týká psů, kteří nahlas a často štěkají, chovají se agresivně vůči jiným obyvatelům v domě, kálejí v domě nebo vzbuzují v ostatních obyvatelích domu strach (jde-li o tzv. „bojové“ plemeno).

Je-li chov zvířete dovolený, pak též opotřebení bytu v důsledku řádného chovu můžeme považovat za běžné opotřebení, k jehož náhradě není nájemce povinen. Chová-li např. v bytě v souladu se zákonem psa, pak poškrábání podlahy patří k běžnému opotřebení.

Zbývá připomenout, že občanský zákoník není jediným předpisem, z něhož vyplývají limity chovu zvířat v nájemním bytě. V úvahu je třeba vzít i právní předpisy na ochranu zvířat proti týrání, zejména zákon č. 246/1992 Sb. Za týrání zvířat se např. považuje omezování svobody pohybu, který je pro zvíře určitého druhu nutný, působí-li to zvířeti utrpení, nebo chování zvířat v nevhodných podmínkách. Přestože se může jednat o chov zvířete, který nezakazuje občanský zákoník, mohou být porušena veřejnoprávní pravidla.