Nový občanský zákoník se ke staré právní zásadě vrátil. Vždyť tak je to přirozené ve všech státech okolo nás (s výjimkou Slovenska). Proto můžeme v § 506 občanského zákoníku číst, že součástí pozemku je prostor nad povrchem i pod povrchem, stavby zřízené na pozemku s výjimkou staveb dočasných, včetně toho, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno ve zdech. Většina staveb, které se postaví za účinnosti nového občanského zákoníku tak již nebude mít charakter samostatných věcí. Primární efekt je nasnadě: prodávám-li pozemek, současně s ním prodám i stavbu, která je jeho součástí, aniž bych ji ve smlouvě třeba jen zmínil; zároveň není možné prodat stavbu, která je součástí pozemku, bez současného převodu pozemku. Pod stavbou si lze představit ledacos, obvykle však rodinný dům, činžovní dům nebo garáž.

Právní laici samozřejmě nemusejí svoji řeč měnit podle aktuální právní úpravy. Proto když rodiče řeknou svému potomkovi, že mu darují dům, aby v něm mohl založit rodinu a vychovávat jejich vnoučata, všichni tomu rozumí a nikdo nebude druhého peskovat, že se nevyjádřil právnicky správně J. Důležité ale je, aby ona darovací smlouva následně respektovala, že onen dům je součástí pozemku (což je informace dostupná z katastru nemovitostí) a vedla k jeho převodu na potomka.

Závěrem je třeba upozornit, že z minulé doby existuje řada staveb, které jsou stále ještě samostatné (nejsou součástí pozemku). Důvodem k tomu je, že měly a dosud mají jiného vlastníka než pozemek, na kterém stojí. A bylo by v rozporu s principy demokratického právního státu, kdyby zákonodárce najednou rozhodl, že stavba je od účinnosti nového zákoníku součástí pozemku a její vlastník má smůlu. Zde se vyčkává – jakmile dojde k tomu, že vlastníkem pozemku i stavby se stane jedna osoba, stavby splyne s pozemkem. A proto se ve výjimečných případech může stát, že někdo skutečně bude i dnes prodávat/darovat toliko stavbu, která je stále odtržená od pozemku.